COLDCELL (možno psát i s mezerou), kapela ze švýcarské Basileje možná nepatří k nejzářivějším hvězdám na metalovém nebi, přesto - nebo možná právě proto - má jejich třetí dlouhohrající album "Those" rozhodně co nabídnout.

Sami o sobě mluví jako "švýcarsko-německo-islandském rock´n´rollu", web Encycloapaedia Metallum je strká do šuplíku s označením "black metal". Jisté je nakonec jenom jedno - styly nejsou pro tyhle Švýcary ničím, čím by se hodlali ve své tvorbě svazovat. Jejich nejnovější opus je temný a chladný jako ona buňka, kterou si vetli do názvu. Vznáší se mlžném oparu syrové atmosféry, která je vůči posluchači rozhodně velmi neúprosná a drtí jej všeobjímajícím pocitem bezútěšné beznaděje, z níž není úniku. Tam, kde mnozí jiní milovníci temnoty nakonec přeci jen ustoupí a posluchači nabídnou na konci alespoň záchvěv plamínku naděje, Švýcaři ze svých pozic neustupují. Když řezavá temnota, tak až do morku kostí a až do konce. Jediná naděje je konec. A ten veselý nebude.

COLDCELL ve své hudbě vrství blackmetalový vokál na doomové kytary, které těžce, jakoby až z pekelných hloubek tahaly své riffy. Každý úder bicích je temný tak, jak se neslýchá až tak často, v uších rezonuje, hraje až na podvědomé, fyzické vnímání zvuku. Až na jakousi dvojici meziher "Entity I" a II (hlavně svou délkou, jinak se vůbec nejedná o jakkoliv ošizené skladby) nejde délka skladeb pod pět minut, kapela má tak dostatek prostoru k budování atmosféry. Není potřeba nikam spěchat, do svých tenat posluchače omotávají velmi pomalu (byť ne vyloženě jako sludgeová bažina), o to systematičtěji a důkladněji. Vychutnávají si dlouhé vybrnkávané pasáže a ukolébávají posluchače jen proto, aby jej doslova vkopli do pekel s blackovým hromobitím ("Seize The Whole"), rozdrtí nás hutnou riffovou pasáží a pak nás dlouhé chvíle nechají naslouchat zoufalému křiku uvězněných duší či mantrického zpěvu. A kytara si brnká. Na nejvyšší míru působivé.

"Those" není jednoduchá deska. Názor se na ni utváří postupně. S přibývajícím množstvím poslechů se odrývají další a další vrstvy tohoto promyšleného díla. A ona promyšlenost se přenesla i do balení: Místo obligátního bookletu s texty máme v ruce trojici čtvercových karet s bezútěšnými kresbami umělce Maxime Taccardiho. A v přebalu je oválný otvor a nám se tak dostává do ruky možnost udělat si obal posle svých představ a nálady. A že ta nálada bude postupně temnět…